Hvězdy, děsy a láska

        Byla chladná prosincová noc. Měsíc zakrýval závoj tmy a oblohu nehyzdil jediný mráček. Místo nich na ní zářily miliardy drobných bodů zvaných hvězdy, z nichž mnohé ani hvězdami v pravém slova smyslu nebyly. Na jasnosti jim dodávala vzdálenost od civilizace, která spolu s vymeteným nebem tvořily dokonalé podmínky pro sledování jednoho z nejkrásnějších vesmírných úkazů, meteorického roje.

        Na dřevěné lavici stojící na verandě malé chaty na břehu jezera seděl mladík zachumlaný v pestrobarevné ručně pletené dece. Tmavě hnědé vlasy nad ramena měl svázané modrou spirálovou gumičkou. Byl opřený o opracované dřevo zdi a jantarové oči s úzkou zornicí upíral na jeviště nad sebou. Na tváři mu pohrával lehký úsměv.

        „Jedna horká čokoláda,“ vyrušil Samuela veselý hlas. Podíval se na příchozího a věnoval mu zářivý úsměv. Natáhl ruce a převzal si velký modrý hrnek plný hnědé tekutiny, ze které se stále kouřilo. U toho se zahleděl do tváře stejně starého mladíka, Marka, který mu ji donesl. Krátké černé vlasy mu trčely do všech stran jako by právě vstal z postele a zelené oči mu zářily skoro stejně jako hvězdy. Taktéž se usmíval odhalujíc křivé dolní špičáky.

        „Děkuju,“ řekl Samuel a posunul se na lavici, aby měl jeho společník dostatek místa. Když se Marek posadil, položil hrnek na zem a přikryl ho kusem deky. Poté vzal svůj nápoj do ruky a poprvé usrkl. V ústech se mu rozlila sladká chuť s podtónem hořkosti a spokojeně vydechl.

        „Chutná?“ zeptal se černovlásek a sám se napil z bílého hrnku.

        „Myslel jsem, že vařit neumíš, ale tohle je mňamka,“ odpověděl mu na to s úsměvem. Prvotní odpovědí mu byl smích, upřímný smích od srdce.

        „Vzal jsem v práci rozpustnou směs,“ objasnil, když se uklidnil.

        „A zaplatil jsi za ni?“ optal se Samuel a pohlédl na svého společníka. Nadzvedl vyzývavě obočí a nesnažil se zakrývat pobavený úsměv.

        „Ne,“ odpověděl mu Marek a ušklíbl se.

        „Mám rád zlobivé kluky.“ S tím mu na tvář vtiskl polibek. Napil se, opřel se o stěnu chaty a lehce zaklonil hlavu, aby měl lepší výhled na oblohu. Vnímal, že ho druhý mladík pozorně pozoruje. Po chvíli taktéž zaměřil svou pozornost na nebe, a jako by nic usrkl čaj.

        „Tohle miluju,“ řekl po pár minutách Samuelovi a podívané na obloze.

        „Co? Sezení v zimě na verandě?“

        „Ne, ňoumo,“ uchechtl se a dal mu přátelsky pěstí do ramene. Samuel se zasmál a odhrnul druhému mladíkovi pramen havraních vlasů z čela snažíc si do paměti uložit každičkou nerovnost v jeho tváři. „Pozorování hvězd,“ dopověděl Marek a odvrátil od svého přítele hlavu.

        „Vážně, Marku? Zdáš se jako ten typ, co celé dny a noci sedí v pokoji na telefonu,“ namítl Samuel s hranou nevěřícností.

        „Blbče,“ řekl s uchechtnutím Marek a okamžitě pokračoval: „Hvězdy vyprávějí příběhy. Lidé je sledovali od počátku, dávali jim význam a spojovali je v souhvězdí...‟

        „Poznáš je na obloze? Já se to snažil naučit, abych se dokázal lépe orientovat v přírodě. Znáš to, zachraňování lidí v lese nebo v horách. Dokážu najít jen Velký vůz, a i to mi trvá půl hodiny.“

        „Některá poznám, spíše ta větší a známější.“

        „Jako třeba?“

        „Vidíš ty tři hvězdy v řadě? Na levé straně rybníka, nad stromy.“

        „Ne. . . asi. . . jo,“ řekl nejistě Samuel nespouštějíc z očí inkriminované jasné body.

        „To je Orionův pás, součást souhvězdí Orion. Toto uskupení znali již v Mezopotámii. Mezopotámci, Egypťané, Indové - ti všichni měli vlastní verzi příběhu vepsaného do noční oblohy. Většina lidí si ho však spojuje se Starým Řeckem a lovcem Orionem, synem Poseidona vyneseným na oblohu po jeho smrti.“

        „Jak zemřel?“ vyzvídal mladík s hadíma očima.

        „Existuje několik verzí. Buď ho zabila Héra, poté co ji urazil. Vyslala za ním štíra, který ho bodl. Další pak říká, že ho má na svědomí Artemis, ze žárlivosti. Osobně mám rád verzi, ve které se Artemis a Orion milují. Velkého lovce zabil Artemidin bratr, Apollon. Nezabil ho však vlastnoručně. Přelstil svou sestru a ona vystřelila šíp, který ukončil Orionův život. Dodnes je prý možné vidět její žal nad ztrátou milovaného v měsíčním kotouči.“

        „Takže ve všech případech padl rukou ženy?“ zeptal se Samuel a letmo pohlédl na nadšením zářící zelené oči.

        „Jo. Člověk se na ně dívá jinak, když zná tyhle mýty.“

        „Připomeň mi, abych neštval Lí. Rád bych se dožil důchodu.“ Zasmál se a v mysli se mu zhmotnil obraz dívky s modrými vlasy a zářivýma modrýma očima, která je před téměř rokem dala svými intrikami dohromady. Musel se nad tou událostí pousmát.

        „Vážně věříš tomu, že se ve své práci, potlačování zločinu, dožiješ důchodu? Zvlášť, když se věková hranice pro vstup stále zvyšuje?“ namítl Marek.

        „Doufám v to,“ řekl hnědovlasý a upil svou horkou čokoládu. Když zjistil, že již není vařící napil se znovu a více.

        „Další důvod, proč rád sleduji ty zářivé body, je, že nevím, co u nich je. Tím chci říct, je to hvězda? Dvojhvězda? Obíhají kolem ní planety? Existuje na nich život nebo něco jemu podobné? Obestírá je tajemství, a to probouzí fantazii pozorovatelů. Stačí se jim otevřít,“ navázal až moc nadšeně Marek a těkal pohledem z jedné tečky na druhou. V hlavě se mu rozvinul příběh o každé z nich, okamžitě je však zapomínal, neboť neměl po ruce papír, na který by se je mohl zaznamenal.

        „Když jsem byl mladší, bál jsem se mimozemšťanů,“ řekl Samuel a zahleděl se do tmavé tekutiny v modrém hrnku. Vysloužil si překvapený pohled svého přítele.

        „To je zvláštní fóbie,“ poznamenal nejistě po chvilce.

        „Když mi bylo osm, koukal jsem na Vetřelce se zhasnutými světly,“ promluvil Samuel po dalších promlčených minutách. „Většinu filmu jsem byl zalezlý pod dekou neschopný to, byť přepnout. Musela to udělat máma. Od toho večera jsem usínal se zataženými žaluziemi, zamčenými dveřmi a nočním světlem. Na hvězdy jsem se poprvé, od té chvíle, díval ve čtrnácti. Jel jsem s partou kamarádů kempovat. Po zjištění že budeme spát pod širákem, jsem měl nutkání z toho vycouvat, jelikož bychom byli snadný cíl pro mimozemšťany, kteří by nás chtěli sežrat. Když na nás nic nezaútočilo, uvědomil jsem si, že ten strach byl neopodstatněný a nemám důvod ho nadále živit. Po návratu jsem už nikdy na noc nezamkl dveře, ani nerozsvítil lampičku. Žaluzie však zatahuji pořád.“ Povzdechl si a upřel své jantarové oči do Markových zelených. Byl to první člověk, kterému tuto informaci sdělil. Bál se jeho reakce. V hlavě se mu odvíjely nejrůznější možnosti, mezi kterými převyšovaly ty negativní.

        Jeho přítel se odvrátil a Samuel smutně sklonil hlavu. Byla to automatická reakce, kterou si pořádně ani neuvědomil. Když na rameni ucítil cizí váhu, srdce mu poskočilo radostí a kámen pochybností mu z něj spadl a odkutálel se daleko, do míst, na která nedohlédl. Pootočil hlavu a spatřil záplavu černých vlasů.

        „Já se do patnácti bál dinosaurů,“ pronesl do nastalého ticha Marek a zasmál se.

        „A pak, že můj strach byl divný,“ oplatil mu předchozí poznámku mladý superhrdina a ústa se mu zkřivila do pobaveného úsměvu. Odpovědí mu byl další smích.

        „Přišel jsem k němu v šesti,“ začal Marek s vyprávěním po vzoru svého přítele. „Ztratil jsem se rodičům v Dinoparku. Bylo to v průběhu promítání 3D filmu. Musím podotknout, že už tehdy jsem měl velmi bujnou fantazii. K smrti mě vyděsila pravěká vážka letící do publika. Utekl jsem. Byl jsem tak mimo, že jsem nedokázal ani brečet. Schoval jsem se do rohu nejblíže u dveří a se zavřenýma očima čekal, až bude konec. Když se konečně otevřely dveře, vyběhl jsem ven. Nezastavoval jsem, na to jsem byl moc vyděšený. Po několika chvílích, kdy na mě v mé hlavě ze všech stran skákali dinosauři, jsem zalezl do úzké mezery mezi plotem a hlavní budovou. Brečel jsem, a to fakt hodně. Našli mě asi po hodině. Než mě dostali ven, uběhla dobrá půlhodina. Uplatili mě velkým plyšákem pandy,“ dokončil svůj příběh a usmál se na tekutinu v hrnku. „Dodnes mi je nepříjemné být venku v noci.“

        „Tak to máš štěstí, že je tvůj přítel superhrdina.“

        „V zácviku.“ Vysloužil se rozcuchání vlasů.

        „A lusknutím prstu se z tebe stal detailista.“ Oba se zasmáli a propletli si prsty.

        „A jo, mám kliku.“

        „Já jsem se neptal,“ řekl Samuel a ušklíbl se.

        „Já vím, ale i tak ti na to mohu odpovědět, ne?“ Odpovědí mu bylo pobavené uchechtnutí „Miluju tě,‟ zašeptal a ještě víc se na hnědovlasého přitisknul.

        „I já tebe.“

        Dívali se na hvězdné nebe, ukazovali na seskupení světelných bodů, dávali jim vlastní jména a vymýšleli jim příběhy. Smáli se a nejednou jim nápoje potřísnily prsty. Přestože se toho večera nic zvláštního nestalo, pro ně byl jedním z nejvýjimečnějších v jejich životě, navždy se jim vryl do paměti a pocity z něj nezkazila ani následná chřipka.